6. Present

18. července 2017 v 20:00 | Jenn |  I never believed

Tak konečně další díl. Omlouvám se za neaktivitu, ale v poslední době jsem neměla moc času na psaní. Rozhodně nekončím se psaním a doufám, že Kris taky ne. Doufám, že se vám bude další díl líbit. Věnováno Kris, Michelle, Karin a dalším, kdo moje povídky čte. ILY




Probudil jsem se za zvuku svého mobilu. Na obrazovce svítilo upozornění, že je dneska Valentýn. No super, jako by mě osud už nevytrestal dost. Teď ještě budu muset čelit těm bláznům, kteří si dokazují svojí lásku jen jednou v roce. Zrovna dnes, když musím jít znovu do školy.

"Připraven jít do školy? " Zeptal se mě táta, když mi přišel do pokoje. Jen jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem tam jít ještě víc než včera. Když si vzpomenu na to, jak každý bude podlézat své velké lásce. Člověku, který je mimo jeho ligu, ale pro dnes budou doufat, že si ho konečně všimnou a přiznají se, že ho milovali už dřív. Jenže to se nestane, nejsou to nic víc než idioti, pokud si myslí, že jim život dá vše, co chtějí.

"Ne. A hlavně ne v tenhle den. Nenávidím den sv. Valentýna." Jen jsem se na tátu podíval.


"Já vím, chlapče, ale věř mi, že pokud to budeš protahovat, bude to jen horší a horší."

"Jo já vím, ale tohle není taky tak lehký. Aspoň mi dají dneska všichni ostatní pokoj. "

"Vím, že to zvládneš. Jdi se připravit, za 20 minut je tu Scott. "

Flashback

"Stilesi, opravdu si myslíš, že je dobrý nápad jí dát ten dárek? " Zeptal se mě Scott na cestě do školy.

"Proč by nebyl? Vždyť je to přátelský gesto. " Kouknul jsem se na malou krabičku, ve které byl stříbrný řetízek s písmenem L veprostřed.

"Přátelský gesto, nestačilo by v tom případě dát jen psaníčko? Navíc tě Jackson zabije, až to zjistí. Vždyť si do Lydie zamilovaný už od školky. "

" Já vím, a proto chci jí to dát. Nezáleží mi na tom, jestli mě pak Jackson zmlátí nebo udělá něco jiného. Záleží mi jen na Lydii. Chci jí tím říct, že má na vybranou i někoho jiného než ty pitomce, kvůli kterým dělala, že je hloupá. Vzpomínáš si na to, jak předstírala, že je hloupá?" Scott se a mě podíval tím svým pohledem lítosti.

"Pamatuju. Přišel si za ní a řekls jí, že víš, že to jen předstírá kvůli tomu, aby ji náhodou Jackson neřekl, že je na něj moc chytrá. A že pokud jí doopravdy miluje, bude s ní, ať je jakákoliv. Protože kdybys byl Jacksonem, nikdy bys nechtěl, aby se změnila, protože je dokonalá, taková jaká je." A během chvíle se jeho výraz ve tváři změnil. Už neměl pohled lítosti, ale výraz, který značí, že vymyslí další blbost.

"Nemůžeš mi vymyslet něco podobného, abych to mohl použít, až budu dneska mluvit s Kirou? Náramně by se mi tvoje pomoc hodila."

"To nebude potřeba. Ta s tebou nebude mluvit potom, co se stalo posledně. Docela si jí vyděsil. " Scott začal hrát uraženého.


"Ale jestli chceš vážně pomoct s tím, co jí máš říct, tak spíš poslouchej svoje srdce než mě. Bude to víc osobní a jí bude připadat, že ti na ní opravdu víc záleží, protože když znervózníš, ona bude vědět, že tvoje slova vychází z tvého srdce, nestanou se z nich prázdné fráze, které sis nastudoval, abys jí oslnil. Věř mi, že to pozná. "

Ve škole

Šel jsem po chodbě, v kapse jsem držel dárek pro Lydii, abych se ujistil, že jsem ho nikde nezapomněl. Každým krokem, který jsem udělal, jsem přemýšlel, co bych jí měl říct. Když jsem zašel za roh, viděl jsem ji, jak stála sama u své skřínky celá nadšená z toho, kolik dostala dnes psaníček. Nastala moje chvíle.

"Lydie." Otočila se na mě.


"Stilesi. Potřebuješ něco? " Usmála se na mě a v tom se mi podlomila kolena. Najednou mi vyschlo v krku, protože jsem se jí chystal vyznat své city.

"N-nic nepotřebuju. Vlastně jsem ti něco přinesl. " Vytáhnul jsem krabičku z kapsy a podal jí Lydii. Lydie otevřela krabičku s řetízkem. Nic neřekla ani se nepohnula jenom tam tak stála a já v tu chvíli ještě víc znervózněl.

"Jestli se ti to nelíbí, tak to klidně zahoď nebo to dej někomu jako dárek. Mně to nevadí. " Zvedla hlavu. Dívala se mi přímo do očí, jako bych tam měl napsanou odpověď na otázku, kterou nechtěla říct nahlas.

"Ne. Je strašně překrásný, jen nevím, proč mi to dáváš. " Teď nebo nikdy. Posbíral jsem poslední kousky odvahy, které mi zbyly.

" Protože tě miluju od první chvíle, kdy jsem tě potkal. Chci, abys to věděla, protože já už takhle dál nemůžu pokračovat. Nemůžu to už dál schovávat. Je mi jedno, co se stane. Jestli mě uhodíš, obejmeš, mě odmítneš nebo uděláš něco jiného. Nezaleží mi na tom, protože i tak to moje city k tobě nezmění."

"Stilesi, já bych opravdu chtěla někoho, kdo by mi tak věřil, pomohl a miloval jako ty. Přála bych si, abych to mohla nějak změnit, ale já nemůžu. Miluju Jacksona a já ti nechci ublížit, ale já nemůžu být s tebou. Omlouvám se, ale nemiluju tě. " Ona se přímo přede mnou rozplakala a já ji hned obejmul a začal ji utěšovat.

"To je v pohodě. Ve skutečnosti jsem ani nečekal, že bys mi řekla něco jiného. Není to tvoje chyba, že necítíš to co já. I přes to všechno chci být stále tvůj kamarád. " Třel jsem její záda. Ještě jsem jí nechtěl pustit.


"Omlouvám se. " Zašeptala mi do hrudi a já ji přitiskl k sobě blíž. Na košili se mi začaly tvořit mokré kapičky od slz.

" Přestaň se omlouvat. Nic se nezmění. Pořád tu budu pro tebe, když mě budeš potřebovat. Klidně se mi můžeš vyhýbat, ale já si k tobě vždy najdu cestu, protože tě nechci ztratit. " Trochu ode mě odstoupila. Podívala se mi do očí.

" Neztratíš mě. "

O pár hodin později v Stilesově domě

Byl jsem nahoře u sebe v pokoji. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo. Jasně, že mě bolelo odmítnutí od Lydie, ale naštěstí Jackson se o našem rozhovoru nedozvěděl, takže obličej mám v pořádku. Jenže to mi moc nepomáhalo. Sice se mi potom všem Scott snažil pomoct. Chvíli byl u mě doma, ale já ho požádal, abych byl sám, protože tohle musím zvládnout sám. Musím se s tím vyrovnat. Vím, že se mu nechtělo mě opustit. Bylo mu to vidět na obličej, ale chápal mě. Věděl, že jestli se něco stane, ozvu se mu. A já věděl, že za mnou přijde kdykoliv ho budu potřebovat.

Ještě chvíli jsem přemýšlel o naše rozhovoru s Lydií, když v tom zazvonil zvonek. Jenže když jsem otevřel dveře, nikdo za nimi nebyl. Podíval jsem se na zem, kde byly položené Lilie. Sebral jsem je a poté jsem si všimnul lístečku, na kterém bylo napsáno moje jméno. Tak jsem si ho přečetl.

Miluju tě, i když to nevidíš.


PS. A vím, že mě budeš za to nenávidět, až se dozvíš, kdo jsem. -XY

Konec flashbacku

Snažil jsem se všechny ignorovat od začátku až do konce. Nesnažil jsem se s někým mluvit a naštěstí nikdo se mnou. Takže se to dalo zvládnout až do konce vyučování. Vlastně jsem nic nevnímal. Nevnímal jsem všechny pohledy na mě, nevšímal jsem si kýčovité dekorace po celé škole. Byl jsem ve svém světě, ve svých myšlenkách. Dával jsem jen pozor při výkladu učitele, ale i tak jsem kolem sebe nic nevnímal, jen výklad.

Po vyučování jsem se šel podívat k Isaacově skříňce. Ještě pořád tam byly psaníčka, svíčky i jeho fotka. Šel jsem ke skřínce blíž. Sundal jsem batoh a na zem jsem položil Lilii. Podíval se na jeho obrázek a vzpomínal na čas, kdy tu byl se mnou.


Už skoro nikdo nebyl ve škole, dokonce i Scott s Kirou už odešli a já pořád stál u té skřínky a nevnímal čas, který plynul. Mohl jsem tu stát minuty nebo i hodiny, stejně mi to bylo jedno. Chtěl jsem tu být na chvíli sám.

"Stilesi. " Někdo mi poklepal na rameno a já se otočil.

" Co tady děláte? " Byl to zástupce Parrish.

" Byl jsem tu poblíž a tvůj otec mě požádal, jestli bych tě nevyzvedl ze školy a neodvezl tě domů. Dělá si starost o tebe." Parrish se najednou podíval za mě. Prohlížel si jeho fotku. Vypadal, že chtěl něco říct, ale zarazil se hned, když se na mě podíval. Měl jsem skoro nakrajíčku, chybělo tak málo, abych se rozbrečel. Snažil jsem se to v sobě udržet.

"Dobře. Můžeme už odjet prosím? "


"Jistě" Řekl a vzal mi batoh ze země. Šli jsme potichu k autu. Otevřel mi dveře jak od školy tak stejně tak od auta.

"Jsi v pohodě? " Zeptal se mě Parrish. Podíval jsem se na něj, ale hned jsem svůj pohled odvrátil. Nedokázal jsem se na něj teď podívat.

"Jo jsem. Jen už chci být doma. "


"Za chvíli tam budeme. "


"Dobře. " Zbytek cesty jsme vůbec nic neřekli. Občas jsem zachytil Parrishův pohled na mě. Trochu jsem znervózněl. Cítil jsem, jak na mě padá únava, a tak jsem v autě na chvíli usnul. Konečně jsem se cítil bezpečněji. Konečně jsem si mohl odpočinout. Sice jsem měl bezesný sen, ale bylo to v pořádku, protože už mě nepronásledovala ta noční můra.


Probral jsem se, až když jsme byli u baráku. Hrozně mě bolelo za krkem, ale bylo mi to jedno. Myslel jsem jen na to, že jsem se konečně trochu vyspal. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi do očí nahrnuly slzy. Už jsem se ho zbavil i ze snu a tím jsem si uvědomil, že už se mi nikdy nevrátí.

"Chceš jít dovnitř? " Pozval jsem Parrishe k nám, protože jsem nechtěl být sám. Vůbec ho skoro neznám, jenže s ním sem se cítil bezpečněji a připadalo mi, že i jemu záleží na mně, i když ho o to vždy otec poprosil, nevypadal, že by se tomu nějak bránil nebo aspoň se tak ke mně nechoval.


"Jo, pokud ti to nevadí. "Jen jsem se usmál.

"Kdyby mi to vadilo ani bych ti to nenabídnul. " A to už se zasmál i on. Vystoupil z auta a potom mi otevřel dveře. Vystoupil jsem z auta a šel otevřít dveře. Nechal jsem Parrishe projít prvního dovnitř.

"Nechcete něco přinést? Něco k pití nebo k jídlu? " Zeptal jsem se Parrishe.

"Nemůžeme si tykat? O tolik starší než ty nejsem. Je mi pouze 24. A když mi vykáš, připadám si o tolik starší, než jsem. Navíc mi přijde blbý, že já ti tykám a ty mně tykáš."


"Dobře. Jsem Stiles. Stiles Stilinski, jen kdybys nevěděl. " Zasmál se a já mohl na tom úsměvu oči nechat. Trochu mi připomínal Isaacův.


"Jsem Jordan Parrish. " Natáhl ke mně ruku a já ji přijal.

"Moc mě těší, ale Parrish se mi líbí než Jordan. " Zase se usmál.


"Můžeš mi říkat, jak chceš. Je mi jedno jestli Jordan nebo Parrish. Jen mi prosím nevykej. "

"Dobře. " Podíval jsem se na Parrishe. Stále měl ten úsměv a já se málem kvůli němu nemohl udržet na nohou. V ten moment zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít s myšlení, že je to nejspíš Scott, který si chtěl promluvit. Jenže když jsem otevřel dveře, nikdo za nimi nestál. Na zemi byla položená kytice bílých Lilií. Přesně tak jak, mi je poprvé poslal Isaac.


Zvedl jsem kytici ze země a snažil jsem si ji pořádně prohlídnout, ale myšlenka na to, jak jsem tuhle kytici dostal poprvé, mě dorazila. Rozbrečel jsem se a myslel jsem, že si ze mě někdo dělá srandu nebo že se mi někdo snažil pomoc tímhle blbým způsobem naznačit, že mě nenechají na pospas mého největšího strachu, že na něj jednoho dne zapomenou. Někdo jako Lydie, Scott nebo táta.

"Stiles stalo se něco? " Neotočil jsem se na něj. Jen jsem přejížděl prsty po kytici. Než jsem našel malý vzkaz. Parrish ke mně přišel. Na nic se neptal. Věděl, že teď ho neposlouchám, a tak jsem otevřel vzkaz.

Nebuď smutný z toho, co se stalo. Minulost nejde změnit. Tak prosím neroň pro mě slzy. Víš, jak moc to nesnáším, když už tě nemůžu utěšit a být u tebe. Miluju tě …. Ten rukopis jsem znal až moc dobře.

"Isaac. " Zašeptal jsem a ocitnul jsem se v pevném náručí Parrishe. Kde jsem se rozplakal ještě víc.

… S láskou - Tvůj Isaac


pozn. Ještě pár obrázků na závěr





 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 23. července 2017 v 20:47 | Reagovat

Jsem moc ráda že opět máš čas psát doufám že Parrish mu pomůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama